Zakladatelé skautingu

Zakladatel Československého skautingu Antonín Benjamín Svojsík

Profesor Antonín Benjamin Svojsík (5. září 1876 Dvůr Králové nad Labem - 17. září 1938 Praha) byl pedagogem a zakladatelem českého skautingu (který v českém prostředí dostal jméno Junák), jeho propagátorem a organizátorem. Původně Antonín František se narodil jako druhý ze čtyř synů. Jeho starší bratr, Alois Svojsík (1875-1917), se proslavil rozsáhlou publikací Japonsko a jeho lid (1913), která byla zdaleka nejobsáhlejší knihou o Japonsku v češtině z dob Rakouska-Uherska.

Od mládí byl pohybově nadaný a chtěl stát se učitelem tělocviku, což se mu splnilo. Ale také rád zpíval a stal se členem Českého pěveckého kvarteta. Zde také získal jako nejmladší přezdívku Benjamin. Kvarteto se vydalo v roce 1902 na cestu po světě a sklízelo velké úspěchy.

Se skautingem se seznámil v roce 1910 a v dalším roce se o prázdninách vydal do Anglie. Vrátil se nadšený a začal překládat knihu Scouting for boysod R. B. Powella. Ale uvědomoval si, že není možné přesně přenést anglický skauting do českých poměrů. Knihu nakonec nevydal.

Foto: Antonín Benjamín Svojsík

Po prázdninách 1911 sestavil první skautský oddíl. Radil se s významnými odborníky a získal pro spolupráci další známé osobnosti, např. profesory Čádu, Drtinu, Masaryka, Kramáře apod. V roce 1912 vydal knihu "Základy junáctví", do které přispěla řada dalších spisovatelů a profesorů - M. Aleš(nakreslil obálku), A. Jirásek, K. V. Rais, dr. J. Guth-Jarkovský a další.

V roce 1912 o prázdninách vedl první skautský tábor nedaleko hradu Lipnice. Tábor měl 13 účastníků, mezi nimi např. Jiří Wolker, Rudolf Plajner, prof. MUDr. J. Charvát. Svojsík vylíčil obraz tohoto tábora v brožurce Den v táboře Junáků. Známý je také Skautský deník Jiřího Wolkera, kde básník popisuje své zážitky z tábora na stejném místě z roku 1916.

Svojsík se nejprve pokusil začlenit vznikající skautské oddíly do Sokola, kde ale neuspěl. Založil tedy 15. června 1914 samostatný skautský spolek Junák - český skaut, jehož prvním starostou se stal městský fyzik dr. Čeněk Klika.

V roce 1915 začal vydávat časopis Junák, který udržel vydávat i v těžké válečné době. Skauti pracovali ve prospěch Červeného kříže, ale nebyli využíváni pro válečné účely. V roce 1918 bylo v Praze asi 300 skautů a ti se zapojili plně do služby Národního výboru. Byla vytvořena skautská pošta, která se spolehlivě starala o doručování zásilek v revoluční době.

V době první republiky pracoval v ústředí skautské organizace a skauting stále získával jak nové členy, tak i na dobré pověsti. Vznikaly další skautské organizace s mírně odlišnými názory. Pod vlivem hrozby fašismu se mu nakonec podařilo český skauting sjednotit a v roce 1938 vznikl "Junák - svaz skautů a skautek RČS".

O prázdninách 1938 odejel do Ruska, aby se seznámil s výchovou ruské mládeže. Také chtěl z vlastního pohledu poznat nové směry v ruské tělovýchově. Únavu, již přinášelo nepohodlí cesty, nezvyklou stravu a úmorná vedra snášel dost těžce a s velkým sebezapřením se vrátil domů 2. srpna 1938. Za týden ulehl s horečkami, které stoupaly i přes všechnu lékařskou péči, dostal zápal plic a 17. září v 9 hodin dopoledne zemřel. Tři tisíce junáků doprovodilo svého náčelníka na památný Vyšehradský hřbitov.

1. Díl-Zakladatelky Československého dívčího skautingu

Popelka Biliánová

27. 1. 1862 - 7. 3. 1941

Vlastním jménem Marie Popelková, vzala si Arnošta Ignáce Biliana, česká spisovatelka a průkopnice dívčího skautingu. Uspořádala dvě prázdninové osady pro děvčata, žila na Vyšehradě. Pro zrakové potíže neučila ve škole, ale vychovávala děti v bohatších rodinách. Chtěla se sejít se Svojsíkem, avšak skautoval v lesích u hradu Lipnice. Vymyslela tedy koncept výchovy dívek po svém a nastěhovala se s děvčaty do zděných budov vesnických dvorců. Neobvykle na poměry té doby studovala na univerzitě mezi muži. Byla vlastenkyní a pořádala charitativní sbírky peněz a šatstva.

-jb-

Zakladatelka dívčího světového skautingu Olave Baden-Powelová

Olave Baden-Powellová

Narodila se 22. února 1889 jako třetí dítě v bohaté rodině. Tatínek po ukončení studia v Cambridgi dostal od otce úkol řídit pivovar, což naprosto odporovalo jeho povaze - byl milovníkem poezie a umění vůbec. Po deseti letech úspěšného řízení podniku výhodně pivovar prodal a věnoval se jen svým koníčkům. Matčina rodina měla z jedné strany šlechtické předky, ale zchudla, takže maminka než se vdala, pracovala jako guvernantka. Po celý život si pečlivě psala deník. Lady B.-P. z něho cituje ve svém životopisu celé pasáže.

Foto: Olave Baden-Powelová

Často se dohadujeme, jaké je to vlastně jméno - Olave. Zde se projevila otcova láska k severským ságám. Pro chlapce si přál jméno Olaf, dcera byla tedy Olave. Tatínek měl ještě jednu zvláštnost: nevydržel dlouho na jednom místě, proto se rodina často stěhovala. Když konečně v roce 1908 koupil vlastní dům, byl to sedmnáctý domov pro Olave.

V lednu 1912 doprovázela svého otce na cestě na Jamajku. Bylo jí 23 let. Cestou se na lodi seznámila a tajně zasnoubila s pětapadesátiletým Robertem Baden - Powellem, zakladatelem skautské organizace. Když Baden - Powell ukončil svou cestu za skauty v USA, Japonsku, na Novém Zélandě, v Austrálii a Jižní Africe a vrátil se domů, oznámili v září své zasnoubení a 30. 10. 1912 měli svatbu.

Za první světové války, v letech 1914 - 1918, se skauti i skautky velice osvědčili. Olave měla dvě malé děti, a přesto odjela do Francie a podílela se na práci v útulku pro vojáky. V roce 1916 ji zvolili náčelní anglických skautek. Předtím prošla nejrůznějšími nižšími funkcemi. Za rok se jí narodilo třetí dítě. Později manželé Baden - Powellovi pečovali i o tři osiřelé neteře, vychovávali tedy šest dětí.

Po návratu do vlasti se hned zapojila do práce. V přeplněných vlacích jezdila do vybombardovaných měst a povzbuzovala skautky, aby si nezoufaly a pomáhaly, kde mohou. Konečně přišel rok 1945. Ještě před koncem války se vypravila na kontinent a navštívila Francii, Švýcarsko, Itálii, Lucembursko, Belgii. Po uzavření příměří pokračovala v návštěvě dalších zemí a vrátila se až počátkem podzimu. Celý její život byl naplněn cestami, při nichž několikrát objela svět. Československo ji přivítalo v roce 1946. Měla zájem o organizaci ve všech zemích. V roce 1973 vydala svůj životopis. Lady Baden - Powellová zemřela na vážnou nemoc 25. 6. 1977 a byla pochována v Keni.

2. Díl-Zakladatelky Československého dívčího Skautingu

Vlasta Koseová (rozená Štěpánová)

21. 5. 1895 - 29. 9. 1973

Partnerka Vaška Jelena, vůdce pražské Dvojky. Absolventka dívčího lycea v Holešovicích, kde ji vyučovala profesorka Berkovcová. Tajemnice Československého červeného kříže. Pracovala od počátků emancipace. Vedla první tábor skautek u Živohoště. Byla pražskou zpravodajkou, starostkou Junáka, instruktorkou dívčích lesních škol a členkou skautského výboru. Obdržela mnohá skautská vyznamenání.

Anna Berkovcová

13. 2. 1881 - 9. 7. 1960

Předsedkyně dívčího odboru Junáka, bojovnice za ženská práva. Debatovala s Vlastou a Popelkou o podobě ženského skautingu, přednášela na lesních školách o přírodě. Na rozdíl od literátky a jejích prázdninových kolonií Vlasta s Annou nechtěly zavádět novoty, ale hodlaly zachovat chlapecký skauting i pro holky. Vedla několik škol, učila skautky pěstovat zeleninu. Po jejím výkladu o jarních květinách na procházce do Roztockého háje přijaly skautky název Sasanky.

Kromě těchto významných žen v dívčím skautingu odvedla mnoho práce také spousta dalších osobností. Dílo se vydařilo a dívčí skauting, který výrazně přispěl k zrovnoprávnění žen, má své místo ve světě i u nás stejně jako chlapecký. Čest všem, kteří obětavě pracovali na šíření hnutí a podporovali je ve všech směrech.

-jb-

Zakladatel-Světového skautingu-Robert Baden Powell

Robert Baden-Powell, celým jménem Robert Stephenson Smyth Baden-Powell, 1. Baron Baden-Powell of Gilwell, nositel řádů a vyznamenání Order of Merit, Order of St Michael and St George, Royal Victorian Order, Order of the Bath (22. února 1857 Paddington, Londýn, Anglie - 8. ledna 1941 v Nyeri nedaleko hory Mount Kenya, Keňa) byl voják, ale především zakladatel skautského hnutí.

Narodil se jako šestý syn (celkem měl 7 bratrů) v rodině profesora geometrie na Oxfordské univerzitě, Harryho Baden-Powella. (Otec zemřel v jeho třech letech.)

Po absolvování Rose Hill School v Tunbridge Wells bylo B.-P. uděleno stipendium na soukromé střední škole Charterhouse school v Godalmingu, hrabstvíSurrey. Tam, v nedalekých lesích, získával své první zkušenosti se stopováním, lovem a kuchyňskou úpravou úlovků. Ale také první zkušenosti zvěda, neboť se jednalo o činnost zakázanou a přísně stíhanou vychovateli. Hrál na piáno a violu a také kreslil (což lze vidět na některých pozdějších ilustracích z knihy Scouting for Boys které se svou kreslířskou zkratkou dají srovnávat s kresbami Setonovými). Prázdniny trávil většinou na lodích, plachtěním a veslováním se svými bratry.

Foto: Sir-Robert Baden Powell

Do aktivní služby se zapojil jako podporučík (2nd lieutenant) v roce 1876 u 13. Husarského regimentu v Indii. V roce 1895 plnil zvláštní úkoly v Africe a do Indie se vrátil roku 1897 jako velitel 5. jízdní hlídky.

V době, kdy začala Búrská válka, byl už plukovníkem (nejmladším v Britské armádě). Baden-Powell dostal na starost organizování jednotek hraničářů na pomoc pravidelné armádě. S téměř nevycvičenými muži se Baden-Powell rozhodl proti mnohonásobné početní přesile raději bránit, a jako místo obrany zvolil regionální centrum Mafeking. Cílem bylo zdržet Búry v bojích ve vnitrozemí, dokud se nevylodí armáda. V Mafekingu bylo asi 800 mužů pravidelné armády a policie, a dalších 300 mužů z řad obyvatel. Jako spojky a poslíčci pracovali chlapci ve věku 12-15 let, organizovaní v jednotkách kadetů. Celkem se vojenských operací účastnilo asi 2000 lidí. Opevňovací práce začaly 19. září 1899.

Búrové vyhlásili válku 12. října a očekávaný útok nastal zanedlouho - první střely dopadly na Mafeking 16. října. Proti přesile 8000 Búrských vojáků obránci vydrželi 217 dní. Velký podíl na tomto úspěchu měl Baden-Powell, a jeho neobyčejně mazaná taktika. Například byla vytvořena falešná minová pole (tak, aby Búrové a jejich špehové ve městě měli vše dobře na očích). Jednotky obránců se při pohybu důsledně vyhýbaly neexistujícím překážkám z ostnatého drátu, pro zdánlivé zvýšení jejich počtu obránci různě přesouvali zbraně a světlomety (improvizované z acetylénové lampy a plechovky od kompotu). Takto se Baden-Powellovi povedlo Búry přesvědčit, že město je příliš dobře hájeno na přímý útok, a vydržet až do osvobození vyloděnými posilami 17. května 1900. Týden před osvobozením, vědomi si blížících se posil, Búrové útok podnikli, ale obráncům se jej podařilo odrazit. Baden - Powell se totiž dozvěděl, že na něj útočí 1000 Búrů z jedné strany, tak okamžitě poslal všechny vojáky na východ, protože vytušil, že první vlna byla jenom klamná. A tak se město ubránilo.

Úspěšná obrana Mafekingu byla po dlouhou dobu jediným pro Brity příznivým vývojem ve válce, a tak poutala značnou pozornost domácí veřejnosti. Po osvobození vypukly v Británii ohromné oslavy. Baden-Powell se stal národním hrdinou a nejmladším brigádním generálem. Obdivně o něm psal i válečný zpravodaj Winston Churchill, který se později stal ministerským předsedou Spojeného království. Po práci na založení jihoafrické policie se Baden-Powell roku 1903 vrátil do Anglie, aby nastoupil funkci generálního inspektora jízdy.

Baden - Powell požádal krále o uvolnění z vojenské služby a ten mu vyhověl, aby Baden - Powell mohl zahájit činnost skautské organizace.

V roce 1907 zorganizoval tábor na ostrově Brownsea a to je dnes považováno za počátek skautského hnutí. Na tento tábor vzal B. P. 20 chlapců z Londýna z různých společenských vrstev, aby společně tábořili. Přitom se mu potvrdilo, že děti, i když mají mezi sebou velké společenské rozdíly, si rozumí a hrají se spolu jako bratři.

Po táboře začal B. P. vydávat časopis The Scout, kde shrnoval různé poznatky z tábora a nakonec vydal knihu Scouting For Boys, která se ihned stala světovým bestsellerem. Skauting se bleskově rozšířil po Anglii, ale i do ostatních zemí světa a nakonec byla založena Světová skautská organizace (WOSM - World Organisation of the Scouting Movement) a B.P. byl zvolen Náčelním (The Chief Scout of The World). Jeho sestra Agnes Baden - Powell založila ogranizaci pro skautky (WAGGGS - World Association of Girl Guides and Girl Scout )

Během 1. světové války B. P. nebojoval, ale připravoval svět na život po válce. Proto v roce 1920 uspořádal První Skautské Světové Jamboree (Olympia Hall vLondýně). Těchto Jamboree zažil za svého života pět.

V roce 1912 potkal Olave St.Clair Soames, kterou si 30. října 1912 vzal a která se stala Světovou Náčelnicí skautek. Ke konci života žil v Keni, kde 8. ledna 1941 zemřel. Před svou smrtí neustále opakoval skautům a skautkám, kteří jej chodili navštěvovat, aby co nejrychleji po válce uspořádali další Jamboree. To se konalo v roce 1947 ve Francii.

Do šlechtického stavu byl povýšen v roce 1922.

-jb-

Ernest Thompson Seton-Černý Vlk

Ernest Thompson Seton se narodil 14. srpna 1860 ve skotském městečku South Shieldes v durhamském hrabství, kde se odjakživa těžilo uhlí a rozvíjelo loďařské řemeslo. Setonův otec - Joseph Thompson vlastnil několik obchodních lodí, a protože to byl člověk puntičkářský, obchody se mu spoustu let vedly. Jinak to byl ale člověk nesmlouvavý, přísný až krutý a necitelný.

Stálé výstupy a bití rákoskou, chladný odstup a nakonec prakticky vydědění udělaly z otce a syna celoživotní nepřátele. Matka byla opakem otce a malý Ernest si u ní často hojil stálý pocit z otcovy křivdy. Než se Ernest narodil, matka se modlila, aby dítě bylo chlapec, který zdědí odvahu a trpělivost svého slavného předka Evana Camerona z Lochielu, který pomohl zbavit Skotsko smeček vlků, které decimovaly stáda ovcí. Navíc si přála, aby byl jako hrdina z jejího oblíbeného románu Ernest Maltravers - lovec, outdoorsman, znalec přírody. Z toho všeho plynul matčin vřelý vztah k Ernestovi a je pochopitelné, že se na ni malý chlapec velmi fixoval.

Ernest vyrůstal ve velmi rigidním prostředí prosyceném věroukou presbyteriánské církve - velmi sugestivně to vylíčil v předmluvě Ducha lesů. On ale od útlého dětství tíhnul k přírodě, k jejím divokým tvorům, k přirozenému životu. Navíc měl od mládí umělecké sklony a už jako chlapec zálibu v Indiánech. Celá jeho dětská osobnost se bouřila proti prostředí poznamenaném kru-tovládou otce a katechismem církevní školy.

Z těchto všech důvodů nebyl Ernest jako chlapec žádný beránek, ale naopak rváč a lump, nechybějící v žádném průšvihu a paličatec, takže nebyla u něj naděje na rychlou nápravu. Sám na několika místech líčí různé historky a lumpárny z dětství. Aby alespoň na chvíli unikl z nenáviděného prostředí, často utíkal z domova, jak to líčí velmi barvitě ve Dvou divoších. Celé jeho rané mládí je zápas o prosazení se a mnohokrát zde na povrch vystupuje onen komplex a zarytá paličatost z dětství.

V letech 1879 - 1881 studoval na přání otce malířství v Londýně na Královské akademii, ale jak víme, mnohem více jej táhly přírodovědné knihy v knihovně Britského muzea. Věnoval se jim tak intenzivně, že z toho onemocněl a musel se vrátit domů.

V letech 1882 - 1884 se však znovu sám a svobodný octl na pláních Manitoby, kde se rozhodl věnovat ornitologickým a zoologickým studiím. Nabytá svoboda, pocit síly radosti z mládí, setkání s Indiánem Časkou, týdny a měsíce strávené na vlastní pěst v divočině - to vše mu umožnilo ohlédnout se zpět a vidět jasně tragédii vlastního dětství.

V těchto letech se zřejmě zrodily v Setonově mysli první myšlenky na založení hnutí Woodcraftu, myšlenky na vyhloubení studny, ze které by mohli i jiní pít. Trýzně žízně, kterou poznal ve svém vlastním dětství, chtěl ušetřit jiné chlapce a dívky, a proto pro ně začal hloubit studnu Woodcraftu. Mělo to ale trvat ještě 20 let, než mladík uzrál v muže a první myšlenky, podněty a inspirace se zhmotnily v založení první woodcrafterské organizace.

Seton svými pracemi o savcích a ptácích Manitoby neuspěl ve vědeckých kruzích - byly shledány příliš antropomorfní, a proto zavrženy. Tvrdohlavý Skot se tedy rozhodl skoncovat s kariérou přírodovědce a zkusit štěstí jinde. V roce 1891 odešel do Paříže, aby tam zkusil kariéru malíře. Se svým prvním plátnem "Spící vlk" sice uspěl, ale o rok později šokoval na Zemské výstavě doma v Kanadě obrazem "Triumf vlků", na poslední chvíli přejmenovaným na "Marné čekání". Seton zaplatil neúměrně vysokou cenu - navždy se vyřadil z uměleckých kruhů v zahraničí i doma.

Neúspěch přírodovědce a zavržení malíře vrhly Setona v r. 1893 na americký západ, kde doufal zapomenout na hořkost svých prohraných bojů coby lovec vlků. Nechal se najmout na currumpawských pláních jako zabíječ vlků a brzy měl tu čest poznat se s králem vlků - Lobem.

Ozvaly se však jeho staré choutky - láska k divokým tvorům a k malování a kreslení a jeho deník se začal plnit znovu novými poznámkami a skicami. Poutavý příběh o Lobovi, psaný samotným životem, se rozhodl poslat do New Yorku do časopisu Scribner's, kde vyšel v listopadu 1894. Téměř přes noc se stal proslulým v Americe i v zahraničí a tento příběh povzbudil Setona k dalšímu psaní. V letech 1894 - 1900 napsal desítky povídek o zvířatech a stal se tak zakladatelem žánru.

Rok 1894 je mezníkem v jeho životě nejen jako začátek šťastné kariéry spisovatele, ale také přírodovědce. Poučen minulými chybami, pustil se do psaní vědeckých prací způsobem, který byl pro vědecké kruhy přijatelný. A navíc - usmrcením Loba a jeho Blanky a poznáním, že i zvíře může trpět, končí Setonovo období lovce a začíná období obhájce práva na život pro vše živé a abojovníka za zachování velkého amerického dědictví - neporušené divočiny.

Setonova citová deprivace v dětství, procitnutí z těžkého snu na pláních Manitoby, osobní prožitky v divočině v období "zlatých dnů" v Manitobě a později na americkém západě, setkání s evropskou civilizací v Londýně a v Paříži, poznání mladé americké kultury na východě a možnost srovnat je s mizející kulturou amerického Indiána - to vše dávalo postupně uzrát myšlence Woodcraftu jako cestě, kterou chtěl Seton oslovit Ameriku i okolní svět.

Při tomto myšlenkovém kvasu, na jehož konci je založení hnutí Woodcraftu, byly významné tyto podmínky a tato názorová východiska:

Seton byl v rozkvětu životních sil.

Dostavilo se uznání spisovatele a přírodovědce, začal narůstat počet vydaných knih.

Seton je hlasatelem "strenuous life" - činorodého života, zaměřeného na mládež, dobrodružství a divočinu.

Amerika se na přelomu století obrací v literatuře ke svému pionýrskému období ve snaze povznést národního ducha.

Seton, podobně jako další reformátoři Progresivní éry, touží přispět k renesanci tradičních amerických hodnot jakými jsou čest, fyzická zdatnost, odvaha, nezávislost.

Seton věří (pole G. Stanley Halla), že dítě prochází paralelou lidského vývoje vrcholící v civilizované dospělosti, že kriminalita mládeže je vyústěním pokřivené přirozenosti osobnosti vychovávané ve městě.

V kontrastu způsobu, jak zacházel otec s ním a jak zacházeli Indiáni s vlastními dětmi, Seton straní Indiánům.

Seton odmítá tradiční presbyteriánskou výchovu odvolávající se na doktrinu prvotního hříchu a celkovou deprivaci lidského rodu, pohlíží na kalvinistickou doktrinu jako na náboženství obětování dítěte a obviňuje ji z toho, že znetvořila jeho vlastní dětství.

Seton věřil, že konzervativní učení apoštola Pavla pokřivilo původního ducha křesťanství, které hlásal Kristus.

Seton věří, že děti pocházejí od Boha čisté a pokřiví se nesprávnou výchovou. Věří v přirozené instinkty a pudy (strach, láska, zvědavost, hrdost, ambice, touha po slávě, touha vlastnit, konstruktivnost) a drží se v této filosofii Emersona.

Seton je přesvědčen, že cílem výchovy není učenost, ale lidskost, že se dítě nemá vychovávat na vědce, občana, vojáka, ale má si hrát.

Seton pozoroval se znepokojením úpadek tradičních morálních hodnot pod vlivem urbanizace, postupu průmyslových technolo-gií a ústupu rodinných farem. Žehral nad ústupem zručnosti, dovednosti a praktických znalostí - plodů dřívější jednodušší éry.

Seton se distancoval od vzniku kolektivních sportů, věděl, že to poslouží rozdělení národa na většinu diváků a malou skupinu placených gladiátorů.

Seton tušil, že Amerika rychle ztrácí své ctnosti, díky kterým byla tak "veliká" při svém vzniku. Chtěl tedy Američany, zejména mládež, vrátit do přírody a učit je jednoduché woodcrafterské praktiky. Vlivem přírody a účelného zaměstnání rukou i mozku v nich zamýšlel znovu vypěstoval vlastnosti lidí hraničářské éry.

Rozhodnutí postavit Indiána za vzor hnutí pramenilo z jeho čilých styků s Indiány a z poznání jejich kultury, filosofie a náboženství (v roce 1882 setkání s Časkou, v roce 1897 velká cesta k Vraním Indiánům, v roce 1901 návštěva Šajenů, Dakotů a Černonožců v rezervaci Pine Ridge, návštěva Sequoya league, setkání a navázání dlouholetého přátelství s Ohiyesou).

Seton vedl časté rozhovory se socialisty a do jisté míry s nimi "koketoval", vyzdvihoval vždy systém kmenového vlastnictví Indiánů a považoval peníze a soukromé vlastnictví půdy za kořen všeho zla.

Seton nikdy nestranil jedné politické straně či církvi.